Jdi na obsah Jdi na menu
 


-8-

Rukavičky z myší kůže

Byla jednou jedna chaloupka v údolí a bydlil tam čaroděj. Jmenoval se Kutipiš. Divné jméno? No,, s čaroději je to vůbec všechno nějak divné. Kutipiš se celý den toulal po kraji a večer se vracel domů. Odložil špičatou čepicí, svlékl čarodějný plášť, oblékl si šedivé rukavičky a dal se do práce. Dříví naštípal, oheň udělal, uvařil si večeři, po jídle umyl nádobí, zahrádku v stráni pospravil a to všechno tak hbitě a dovedně, že se mu nikdo ani nestačil dívat na ruce. Jako by si hrál. Když byl se vším hotov, uložil před spaním rukavičky zase pěkně do své kouzelnické skříně(byla celá počmáraná muříma nohama).

 Leckdo si řekne: „Divný čaroděj, když mu nestačí švihnout proutkem, aby měl všechno hotovo bez práce.“ Oni však nejsou všichni čarodějové stejní, některý té kouzelné moci mnoho nemá, jako třeba Kutipiš. Ten si to musil udělat všechno sám.

 A tak bylo každý den. Ale jednou přijde večer domů, hledá rukavičky – a ty nikde. Zpřevracel v chaloupce kde co, div dlaždičky v síni nevydloubal, zahrádku nepřekopal, ale rukavičky nikde.

 „Že je vzala bab kořenářka, co mi ráno donesla sušeného durmanu?! Už to tak bude! Zapomněl jsem je na stole, baba se tu kmitla jako lasička, kdopak by ji uhlídal. Ach, mé šikovné rukavičky, zdalipak já vás ještě někdy …a…a… zrovna včera jsem je zase natřel kouzelnou mastí z durmanu, blínu, z včelích žihadel a z mravenčího potu, aby se je najít. Podívám se ráno do městečka k vetešníkovi. Možná, že je tam baba šla prodat. Copak ona s rukavičkami? A že jsou kouzelné, to ji jistě nenapadlo.“

 Starý vetešník byl kdesi po vesnicích nakupovat a tak čaroděj zastihl v krámku jen mládence pomocníka.

 „Neprodala vám dnes jakási baba rukavičky z šedé kůže, víme z myší kůže, staré, drobátko prošpiněné? Jsou moje, ukradla mi je, ale zaplatím vám za ně, kolik budete chtít.“

 Příručí byl chlapík protřelý. Opravdu, zrovna takové včera od baby koupili, ale že se po nich ten stařík tak dychtivě pídí, to ho trklo, a řekl si, že se na rukavičky sám podívá. Zalhal tedy: „Kdepak, takové rukavice tu nemáme. Ukáži vám naše zásoby, ale jsem jist, že tam ty svoje nenajdete.“ Přinesl z přístěnku plnou krabici starých rukavic, ale ty šedé předem obratně vyndal.

 Kutipiš se hrabal mezi rukavicemi, až z krabice vyletovaly, ty svoje kouzelné tam ovšem nenašel. Zklamán, skleslý odešel bez pozdravu, ani dveře nezavřel.

 Všechny rukavice letěly kvapem zpět do krabice a sní do přístěnku a chytrák příručí Vavřinec honem zkoušel rukavičky z myší kůže. Byly malé, tak tak je navlékl, ale sotva se v nich všech deset prstů ocitlo, hned mu bylo zima na ruce, dlaněmi probíhalo podivné, mravenčivé chvění a zdálo se mu, že hned, ale hned teď musí něco udělat.

 Stála tam stará puklá basa s opelichným smyčcem. Vavřinec to popadl, - vrz, vrz – zahrál bručavou polku, až jistě po pultem myši tancovaly. „Vida, jakživ jsem to nezkoušel a ono to nic není, na basu hrát,“ myslí si a jak ho dlaně svědí, vytáhne ze zásuvky odřený klarinet a už na něj sladce píská, až to v srdci hřeje. Ještě tam byla citera, ukňouraná, zaprášená, strun polovic, a na tu taky zahrál královsky, jako by se tomu učil od mala. V radostném rozčilení proběhne skladištěm na dvorek. Trčí tam ve špalku zaseknutá sekera a za špalkem pořádná hromada polen. Ve chvilce je všechna Vavřinec rozštípal, lehce, peříčkově, louč jako louč a srovnal je do hromady tak pěkně, že tomu ani sám nechtěl věřit.

 A najednou se mu rozbřesklo, honem s rukavicemi dolů, pečlivě je ukládá do kapsy a tu na knoflík zapíná. „Tak takové jsou to rukavičky! Proto se děda po nich tak sháněl! Kdo si je oblékne, každou práci dokáže. Sláva, milý Vavřínečku, teď si budeš žít!“

 Večer se s překvapeným vetešníkem rozloučil a hajdy do světa. Dříve mu práce voněla, vyhýbal se jí, teď si s ní jen hrál. Nějaký čas byl truhlářem, za den rozbil nábytek, jen blesklo

 

 

-9-

a když si natruhlařil pěknou hromádku zlaťáků, schoval rukavičky na dno svého koženého vaku, a žil si měsíc jako kníže.

 Když byl bez groše, navlékl zase kouzelné rukavičky z myší kůže a pustil se pro změnu do krejčovny. A když znovu vydělané peníze marnotratně rozházel, pomohly mu rukavičky ševcovat, pekařit, řezničit, pak se stal s jejich pomocí mlynářem, bednářem, knihařem, zámečníkem, uzenářem, mydlářem, sazečem, kloboučníkem, natěračem, holičem, kožišníkem, dlaždičem, kuchařem, cukrářem, zkrátka, zkusil všechna řemesla, co se jich na světě vrtí, ale u žádného nevydržel, nic se mu nelíbilo, ačkoliv byl ve všech mistrem, neboť měl, kouzelné, šikovné rukavičky. Lehko peněz nabýval, lehko se s nimi loučil, s lehkým srdcem je rozhazoval.

 A protože hledal pořád zábavnou změnu, vzpomněl si, jak mu to tehda na basu, na klarinet a na citeru dobře šlo, dal se do muziky. Brzo se bez něho neobešla jedna tancovačka a jeden bál, co jich bylo po kraji. Každý nástroj se m v rukou jen točil, točily se páry v kole tance a točily se i stříbrňáky, které se sletovaly Vavřinečkovi do klobouku.

 Ale s tím on se nespokojil. Co je to takové fidlání do skoku! Uspořádal ve městě ve velkém sále koncert. Hrál, hrál, div housle nepřešmidlal, a žíně na šmytci neoholil, lidé tleskali, ale jen tak aby se neřeklo. A pak mu kdosi povídá: „Víte, hrajete moc šikovně, nikomu se ty prsty tak nekmitají a nemelou jako vám,ale přece ten, co tu hrál posledně, ten nám housličkami promluvil do duše, až mnozí plakali. No, vy jste ještě mladý, taky to tak bude jednou umět. A po druhé si svléknětě při hře rukavice! Kdo to jakživ slyšel, hrát na housle v rukavičkách!“

 Vavřinec přišel domů nazlobený, jaký už byl divous, housle rozšlapal, rukavice hodil vztekle do kouta. Na druhý den nakoupil barev, štětců, plátna a všech takových potřebností.“ Budu malířem!“ vzkřikl umíněně, oblékl šikovné rukavičky a namaloval za den pět obrazů. Druhý den zas, třetí zas a tak po celý týden. V neděli udělal výstavu.

 Lidé přišli, prohlédli si, pokývali hlavou a zas odešli. Nikdo si nekoupil ani obrázek. A jeden pán mu povídal:

 „ Víte, je to pěkně namalováno, nikde jste barvu nepřetáhl, nikde skvrnky, všechno je čisté, jako vymydlené, ale což je to všechno platno, je to takové obyčejné, neslané, nemastné, měli jsme tu nedávno taky výstavu, ale před těmi obrazy jsme zůstali v úžasu stát. Stále jsme je pak v duchu viděli a byly prodány skoro všechny.

 Vavřinec přiběhl domů jeden vztek, divoch – barvy, plátna rozšlapal, šikovné rukavičky z myší kůže hodil do kouta, ještě na ně dupl. Nazítří nakoupil papíru a per. „Budu spisovatelem!“ Bouchal pěstí do stolu, zvedl rukavičky, oprášil, oblékl je a dal se do psaní. Za den napsal knihu. Ale když si ji chtěl dát vytisknout, řekli mu:

„ Víte, je to napsáno  krasopisně, čistě, písmenka jako z cukru, ale nic naplat, nemá to hlavu, ani patu. To by nám nikdo nekoupil a nečetl.“

 Vavřinec letěl domů jako, bouře, v zuřivosti pera rozlámal, papír hodil do kamen, šikovné rukavičky strhal z rukou a hodil je pod postel. Ale pak se trochu uklidnil a řekl si: „Ba ne, v umění mi jak vidím, šikovné rukavičky nepomohou. Chytím se zase řemesla.“

 Vytáhl rukavice zpod postele, oprášil je a tu vidí – samá díra v nich. Byly tuze jemné, inu myší kůžička a ve vzteku je pořádně potrhal. Chtěl je spravit, chasník Vavřinec, ale že je měl zašít, nemohl je obléknout a jen tak, holýma rukama, jehlou a nití šít neuměl.

 „Inu co, to je krámů,“ pohodil jako vždy lehkomyslně hlavou, budu pracovat v roztrhaných. Ů A druhý den chtěl začít řadusvých řemesel zase od začátku.

 Mezitím daleko odtud, v chaloupce na stráni vzpomínal čaroděj Kutipiš na své šikovné rukavičky z myší kůže. Naučil se sice domácí práce pospravit bez nich, však to není žádná nauka, ale mrzelo ho, že už rukavičky nemá. Byl přesvědčen, že nepřišly nazmar a ladem že taky neleží.“Jak bych vypátral, kdo se má z nich dobře?“ A najednou se ťukl do čela: „Vždy´t

-10-

se mohu zeptat bratránka Matimuka!“ To byl mocný a moudrý kouzelník a bydlil vysoko v horách.

 Kutipiš si učesal vousy, vykartáčoval vysokou kouzelnickou čepici a vydal se za Matimukem.

 Ten ho vyslechl, pokýval hlavou a povídá: „Však my je najdeme, ty tvoje šikovné rukavičky.“Pak vzal kouzelné zrcadlo, dýchl na ně, otřel je netopýřím křídlem a zadíval se do kalné plochy skla.

 „Vidí, už je vidím. Má je ten mládenec Vavřinec z vetešnictví. Hodně peněz mu vydělaly, ale všechno to poutrácel a nemá nic. A je mu teď zle. Rukavičky se potrhaly a ztratily svou moc. Vavřinec je na holičkách, ničemu se v mládí nenaučil, protože s rukavičkami všechno uměl a teď se bez nich neuživí.ů

 „Já ho potrhám, zlovolníka, jako on, ty moje šikovné rukavičky!“ křičel a dupal Kutipiš. „V raka ho proměním!“

 Ale čaroděj Matimuk se usmál: „Mírni se, Kutipiši, vezmi si rukavičky a jeho nech s pokojem! Je už dost potrestán, že se dal jejich kouzlem svézt k lehkomyslnému životu.Půjč si moje koště, to tě k němu donese. A povídám. Kutipiši, bratránku, nezapomeň koště vrátit!“

 Kutipiš poděkoval a už se vznášel s koštětem v povětří. Zanedlouho stanul ve dveřích chudé, tmavé a špinavé světnice, kde živořil Vavřinec. Ten jej hned poznal a volal mu hněvivě vstříc: „Dobře, že jdete, vezměte si ty svoje myší hadry! Nikdo je spravit neumí, už nejsou k ničemu. Neměl jsem vám je tenkrát zapřít, mohl jsem si ušetřit všechno tohle trápení a ostudu.“

 Čaroděj mlčky vzal z kapsy mast z durmanu, blínu, z včelích žihadel, a z mravenčího potu, rukavičky natřel a hle – byly zas celé jako dřív.

 A tu hned milý Vavřinec do prosa: „Milý dědečku, zapomeňte, co jsem vám teď říkal, půjčte mi je, prosím vás, alespoň ještě na jediný měsíc! Budu s jejich pomocí pilně pracovat a s tím, co vydělám, budu rozumně hospodařit.“

 Ale čaroděj Kutipiš zavrtěl hlavou: „Ne, vavřinče, jsi lhář a lehkomyslník. Nevěřím ti. Vetešník tě asi taky zpátky nevezme. Ostatně nejsi ještě tak starý. Zkusil jsi jistě hodně řemesel. Vyber si jedno a dej se k mistrovi do učení! Jiné rady pro tebe nevím.“

 Sebral šikovné rukavičky, mastičku, obkročil koště – a už ho tu nebylo. A když pak košťátko vracel Matimukovi, obrátil se ještě ve dveřích a povídá: „Inu, lidé! Jako vždycky dělají si všecko po svém a obyčejně všecko pokazí.

 A Vavřinec se dal opravdu do učení k mistru – k jakému? K mistru rukavičkáři! Chtěl si udělat kouzelné šikovné rukavičky z myší kůže. Ale do smrti se mu to nepodařilo.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pěkné

(werča, 18. 10. 2012 19:14)

Veľa pekné! Dúfám, že napíšeš eště daľšie!!! Veľmi ťa podporujem!!!